To,
co si na koni nejvíce ceníme, jsou jeho nohy, které přenášejí jeho sílu
a rychlost. Každý majitel ví, že málo pomohou koni pěkné tělesné tvary,
nemá-li dobrých nohou. Nohy jsou nejvíce namáhanou částí koňského těla
a žádná jiná část netrpí tolika různými nemocemi, vadami a úrazy.
Kopyto
je prstový orgán lichokopytníků, který se vyvinul modifikací pokožky,
škáry a podkoží, ale i kostry, kloubů a šlach. Ač je kopyto velmi dobře
přizpůsobeno ke svému účelu, přenosu síly a tlumení nárazu při došlapu,
kopyto bez ochrany vystačí pouze koni volně běhajícímu v přírodě, neboť
zde se kopyto opotřebí o tolik o kolik právě naroste. Avšak člověk od
koně vyžaduje určitou práci a to navíc v terénu, který není pro koně
přirozený. Tím dochází k nadměrnému opotřebení kopyta a ztrátě
pracovního výkonu.
Již od té doby, co člověk koně domestikoval, se snažil kopyto chránit.
První důkazy pocházejí ze starověkého Egypta a Říma. Římané však
nepřibíjeli podkovu, tak jako to děláme dnes. Kopyto chránili tzv.
hipposandálem, který byl zhotoven z kůže, lýčí, rákosu nebo dřeva a
později i z kovu. Takovýto sandál kryl celé chodidlo a byl připevňován
řemínkem. Neměl však dostatečnou odolnost, tak jeho rozšíření nebylo
velké. Nejstarší podkovy, které se na kopyto přibíjely, byly nalezeny
na uzemí Francie, Belgie Švýcarska a Německa. Tyto podkovy byly
zhotoveny z bronzu, mely vlnitý okraj, podlouhlé dírky a byly bez
čapek. Někteří archeologové tyto nálezy datují do doby před Kristem,
jiní až do druhé poloviny prvního tisíciletí po Kristu. Dle některých
pramenů, asijské národy znaly tento způsob podkování dříve než národy
evropské. Kdo však vynalezl podkování a kdy, není podnes objasněno.
České země jsou v této oblasti dosti opožděné. Z vykopávek lze soudit,
že s širším podkováním koní se započalo až v 11. či 12. století n.l.
Účelem podkování není jen kopyto
chránit. Dalším neméně významným úkolem podkovy je zlepšení přenosu
síly. Bosé kopyto snadněji podklouzne jak koni v tahu tak koni pod
sedlem. Dalším velmi významným úkolem je ortopedické využití podkovy,
kdy se podkovář snaží vyrovnat vady kopyta a postoje ať vrozené nebo
získané.
Tvarově se od sebe podkovy zpočátku
lišily místem svého původu. Například arabské podkovy byly ve své
podstatě oválné plíšky s velkým kruhovým otvorem uprostřed a menšími
otvory po obvodu přední poloviny, které sloužily jako dírky pro
hřebíky. V Evropě se tvar podkov podobal tvaru dnešnímu, ale lišily se
zejména svým zpracováním, počtem dírek a čapek. Dnes je možno podkovy
rozdělit dle svého účelu. Pro koně dostihové jsou používány velmi lehké
a úzké podkovy zvané drátenice. Hladké podkovy pro koně jezdecké se
nazývají pantoflice. Dobře kryjí nosný okraj i část chodidla. Takovéto
podkovy mohou býti opatřeny ozuby různých tvaru, tupé, špičaté, čímž se
zamezí podklouznutí. Ozub může být kovaný, kde je nevýhodou, že nelze
sejmout nebo šroubovaný. Podle typu ozubu se pak podkovy nazývají
ozubky nebo šroubovky. Podkova pro koně tažné je podobná pantoflici,
ale je mohutnější. Opět je vybavena ozuby a v přední části tzv.
hmatcem, který muže být výměnný nebo napevno a slouží zrovna tak jako
ozub proti smýkání. U koní, kteří chodí po dlažbě není kovová podkova
zcela vyhovující, neboť kov po dlažbě klouže. Z tohoto důvodu se u
tažných koní přes ozuby připevňuje gumový práh, který zároveň tlumí
došlap. U jezdeckých koní je možno využit široké nabídky pogumovaných
pantoflic nebo plastových podkov. Naši dědové, kteří těchto výhod gumy
a plastu ještě nemohli využívat, mely vymyšleny důmyslné náhražky. Jako
např. lana zalisovaného do upravené spodní plochy podkovy. Pro
přichycení podkovy slouží zvláště tomu uzpůsobené hřebíky, podkováky.
Hlavička i tělo podkováku je příčném průřezu obdélníkového tvaru. V
podélném řezu je hlavička nahoře užší než uprostřed a krčkem přechází v
tělo. Též špička je atypická. Obě užší strany těla se sbíhají do
středové osy, ale jedna delší strana probíhá v jedné rovině s tělem a
druhá delší strana pak tvoří asymetrickou špičku. Tento tvar je velmi
důležitý. Při zatloukání podkováku dochází k odtlačení špičky směrem
ven a špička vyleze 2-3 cm nad nosným okrajem kopyta.
Ruční výroba podkov pro jezdecké koně je dnes v našich zemích
vzácností. Většina podkovářů si pořizuje polotovary průmyslově
vyráběné, které pak připasuje podle tvaru kopyta. Nicméně každý
podkovář by měl umět vykovat si podkovu sám. K tomu je nejlépe použít
pásovinu s poměrem stran 10:28 až 14:38 mm nebo kulatinu. Podle
mohutnosti kopyta a typu podkovy se vybere vhodný rozměr. Pásovina nebo
kulatina se nařeže nebo naseká na potřebnou délku tak, aby odpovídala
obvodu podkovy. Po důkladném nahřáti se kulatina od středu zplošťuje k
jednomu konci. Když podkovář dosáhne správného poměru výšky a šířky,
vykove do takto připraveného ramene rýhu pomoci zvláště k tomu
přizpůsobeného sekáče se zahnutým ostřím - rýhovákem. U pásoviny se
vykove rýha rovnou. Nakonec se rameno zkove do oblouku. Druhé rameno
podkovy se udělá stejným způsobem . Z takto připraveného polotovaru je
potřeba ještě vykovat v přední časti nebo i po stranách čapky a
prorazit obdélníkové dírky na podkováky v rýze. Pak se ramena zkrátí na
potřebnou délku a vytvarují do zevnitř zkoseného tvaru. Nakonec se
upraví hrany vnějšího a vnitřního okraje a podkova se srovná, aby horní
nosná plocha byla v rovině.
Před vlastním přibitím podkovy se musí
kopyto k tomu připravit. Po sejmutí staré podkovy se z chodidla
odstraní přebytečná rohovina. Jelikož chodidlo není kryto podkovou,
odstraní se jen nezbytně nutná část, aby bylo chodidlo dostatečně silné
a nedošlo k jeho prošlápnutí nebo otlačení např. o kámen. Dále se
upravuje rohový střel, který probíhá od zadní části kopyta přibližně do
první třetiny od předu kopyta. Je to velmi důležitý orgán, který slouží
jako jakýsi gelový tlumič při došlapu. Rohová stěna se odstřihne
kleštěmi nebo odsekne tzv. utínkou. Nakonec se pokrátí špička kopyta
podkovářskou rašplí a zarovná nosný okraj tak, aby podkova dosedala
celou svoji plochou na kopyto. Každý kůň má trochu jiný tvar kopyta, a
proto je nutné před přibitím podkovu přizpůsobit jeho tvaru. Nikdy se
nepřizpůsobuje kopyto podkově, ale podkova kopytu. Někteří podkováři
při nasazování podkovy volí variantu "za tepla", kdy se podkova nahřeje
a na krátkou chvilku přiloží ke kopytu. Tento krátký kontakt se žhavím
železem koni neublíží. Dojde k lepšímu zarovnání nosného okraje kopyta.
Jak jsem již zmiňoval podkováky, kterými se podkova přichytí jsou
vytvarovány tak, aby mohly být probity ven. Vylezlá špička se pak
kleštěmi odštípne. Nechá se vyčnívat jen krátká část, která se zahne v
protisměru zatlučení. Tím se docílí toho, že není tak jednoduché
podkovák vytáhnout a podkova drží. Při přípravě kopyta je nutno dbát na
jeho tvar a provádět korekturu tak, aby se jeho přirozený tvar
nezhoršoval nebo tvar již pokaženého kopyta zlepšoval. Podkování je
nutné opakovat po 6 až 8 týdnech, aby kopyto nepřerostlo, což by mělo
za následek zhoršení pohybu koně.
 |  |  |
| Okováno před 8 týdny | Snímání staré podkovy | Kopyto po sejmutí podkovy |
 |  |  |
| Úprava chodidla | Úprava střelky | Štípání rohové stěny |
 |  |  |
| Upravené kopyto | Přiměření podkovy | Přibíjení |
 |  |
|
| Nýtování | Nově okované kopyto |
|
Na každé podkově rozeznáme: část přední
(tělo), dvě ramena, plochu horní (nosnou), plochu spodní (půdní),
vnější a vnitřní okraj, který má spodní a horní hranu. Plocha horní
musí být hladká a svažovat se od vnějšího okraje k vnitřnímu o 1-2 mm.
Plocha půdní je opatřena rýhou, která sahá do 2/3 tloušťky podkovy.
Rýha má obě stěny šikmé. V rýze se probíjejí dírky pro podkováky. Tvar
dírky je konický, aby do ni mohla zapadnout hlavička podkováku. Počet
dírek je závislý na velikosti podkovy u malých podkov postačí 3 dírky v
každém rameni a u velkých podkov to může být až pět dírek v rameni.
Jejich rozmístění je velmi důležité. Podkovák nesmí přijít do patkové
části kopyta, aby nedošlo k omezení mechaniky tlumení došlapu. Proto se
dírky pravidelně rozmisťují od začátku ramene nejdále do 2/3 jeho
délky. Z vnějšího okraje se vykove čapka, která překrývá stěnu kopyta.
Umístění čapek je závislé na typu podkovy u jezdeckých koní lze obecně
rozdělit na podkovy přední, na kterých je čapka jedna v přední části a
podkovy zadní, na kterých jsou čapky dvě asi v první třetině každého
ramene. U tažných koní se většinou vykovají čapky tři, v přední částí a
v ramenech, kde je podkova nejširší. Čapky přidrží podkovu na kopytě,
aby nemohlo dojít ke střihu podkováků a sesmeknutí podkovy z kopyta.
Podkovářství je specifická část kovářského řemesla, vyžadující
nejen znalosti kovářské, ale především veterinární. Proto jsem o
napsání a nafotografování této stránky jsem požádal jednoho podkováře,
který se kováním koní zabývá řadu let.
?
